1 čast
Za oknem se míhala krajina, ale dívka sedící ve voze ji nevnímala. Byla zabraná do svých myšlenek.
Uvnitř vozu se ozval přísný hlas: „Nekoukej pořád z toho okna a poslouchej mě.“
„Cože?“ Odpověděla zmateně dívka.
„Prý máš poslouchat to nudné kázání o tom, jak se máš chovat.“ Řekl trochu znuděně hnědovlasý chlapec sedící vedle dívčiny tety.
„Jistě. Promiňte, tetičko.“ Odpověděla dívka co nejzdvořileji a znovu proklela matčin původ.
Žena, sedící naproti ní, se zamračila. Nebyla zvyklá na to, že ji ostatní přehlížejí. Dívka se znovu zamyslela nad svou situací a promítla si historii své rodiny: Její matka byla nejmladší dcerou starého feudálního pána a právě proto ji před sedmnácti lety vybraly, aby se provdala za vůdce ninja vesnice v této zemi. A tak se také stalo, ale co se nestalo bylo, že nejstarší dcera převezme vládu nad zemí po boku manžela. Ji totiž nikdo nechtěl a tak se nakonec vlády ujala prostřední dcera.
Bohužel pro dívku to znamenalo, že tu s tou protivnou ženou, co zůstala na ocet, teď bude muset sedět a přežít její společnost po nejspíš velmi dlouhou dobu.
Šestnáctiletá dívka překonala nutkání otřást se odporem a raději se utěšila přítomností svého nejlepšího kamaráda, jehož rodina slouží jejím předkům z otcovi strany už po několik generací, jako pravá ruka. Rodinu Yumiko považoval její otec za velmi schopnou a tak nebylo divu, že ji doprovází právě Hikari.
Dívka se krátce podívala na Hikariho a potom odevzdaně na tetu.
O několik kilometrů dál seděl na židli poněkud unavený muž a prakticky nevnímal, co říká stařík naproti něj.
„Co jste to říkal, sensei?“
„Včera jsi zase moc chlastal, co?“ Zareagoval stařík otráveně.
„Já??? Nikdy!!!“ Odpověděl mu příliš rychle a hlasitě.
Stařík si trochu otráveně protřepal pravé ucho a znuděně zopakoval vše, co už jednou říkal: „Jak jistě víš, válka se Zemí vodních vírů se prozatím zastavila.“
„Jo, to jsem slyšel.“ Přerušil ho vševědoucně.
„Jistě, ale aby to tak zůstalo, má vůdce vesnice jednu podmínku.“
„Jakou?“ Opět přerušil staříka.
„Když budeš mlčet, tak to možná dopovím.“
„Jistě.“
„Výborně.“ Sandaime si odkašlal. „Tou podmínkou je, že naše vesnice vezme na trénink jeho dceru a spolu s ní i nějakého hocha, myslím, že jí dělá ochranku nebo tak něco.“
„A jak do toho zapadám já?“ Ozval se opět Jiraiya.
„Vůdce vesnice chce co nejlepšího učitele a jelikož jsi ztratil dva žáku v té válečné misi minulí týden, dám ty dva do tvého týmu.“
„Je to moudré, sensei? Hodně totiž chodíme do předních linií.“
„To už samozřejmě nebudete nebo alespoň ne s nimi.“
„No tak dobře a kolik jim je?“
„Ten chlapec by měl být stejně starý jako Minato a ta dívka o rok mladší.“
„Tak to snad půjde.“ Odpověděl Jiraiya a zvedl se ze židle.
„A ještě jedna drobnost.“ Zarazil ho Hokage a jen tak mimochodem mu hodil svitek, kde byly nepochybně podrobnosti.
„Jaká?“ Zeptal se ho Jiraiya pro jistotu, že sensei nemluví o tom svitku.
„Jako doprovod přijede nějaká šlechtična, aby vás všechny pohlídala.“
„Šlechtična?“ Zeptal se Jiraiya s poněkud větším nadšením než doposud.
„Moc se neraduj, určitě měl současný feudální pán dobrý důvod, aby si vzal její mladší sestru.“
Jiraiyovi koutky zase otráveně poklesly a tiše opustil kancelář.
Slunce už pomalu zapadalo, když se na obzoru konečně vyhouply zdi Konohy.
Dívčino srdce zaplesalo při pomyšlení, že unikne společnosti své tety. Radostně se vyklonila z okna a s širokým úsměvem hypnotizovala vesnici ukrytou v Listí.
„Kushino! Kushino!!!“ Křičela naštvaně její teta, ale dívce to bylo jedno.
Netrvalo dlouho a Hikari ji stáhl zpět na sedadlo se slovy: „Nemusí každý vědět, že jsme přijeli.“ A diskrétně kývl na její tetu.
Kushina neřekla nic, ale roztáhla výmluvný úsměv od ucha k uchu.
„Tak, Minato, je tu pár organizačních věcí k tréninku.“ Začal vážným hlasem Jiraiya.
„Proč tak formálně?“ Přerušil ho zvědavě jeho jediný přeživší student.
„Můžeš to brát jako misi, jestli chceš.“ Odpověděl trochu podrážděně Jiraiya, protože se tuto misi snažil brát vážně a Minato mu to zrovna neulehčoval.
„Přijede nějaká dívka ze Země vodních vírů a jestli se jí tady nebude líbit, znamená to další válku a to nejen proti její Zemi, ale i proti Mlžné, se kterou mají spojeneckou smlouvu a její pobyt tady vlastně zaručuje, že se proti nám nepostaví další země, tedy Mlžná. Pochopil jsi?“
„Ona bude v našem týmu?“ Zeptal se Minato, aby se utvrdil v odhadu, proč mu to sensei vůbec vykládá.
„Ano!“ Zařval naštvaně a ještě se pro jistotu zeptal: „To jsem neříkal?“
„Ne.“ Řekl Minato s naprostou jistotou v hlase a výrazem na tváři, kterému by uvěřil snad každý, i kdyby mladík prohlásil tu největší blbost na světě.
„No, dobře.“ A dramaticky se odmlčel, než: „Zítra ráno ji tu máme i s nějakým dalším klukem, který bude taky v našem týmu, a nějakou paní.“
„Ta nebude v našem týmu, že ne?“
„Ne, probůh!“ Odpověděl šokovaně a už trochu klidněji dodal: „Tak se prostě snaž udělat dobrý dojem, aby tu zůstala co nejdéle, pokud možno do konce válek.“
„Kolik jí je?“ Zeptal se s obavou v hlase.
„Šestnáct, proč?“
„Je to holka ne? Nemusím se snažit.“
Jiraiya se ušklíbl a odpověděl: „To sice je, ale taky je z úplně jiné země a tam, jak je známo, může být naprosto jiná kultura.“
„Cože to?“ Vyhrkl trochu zmaten způsobem senseiovi mluvy Minato.
„Jen říkám, že jim tam klidně můžou připadat blonďaté vlasy hnusné, nic víc.“
Minato se na něj nedůvěřivě podíval a nakonec jen pokrčil rameny, vesměs si jistý, že se jí bude líbil úplně stejně jako všem ostatním holkám ve vesnici a to i bez jakékoliv snahy.
Poznámky:
Tak to byl první díl mé zbrusu nové série. Prostě jsem nemohla odolat a musela napsat něco na tyhle dva, i když tím utrpěl Vlčí tesák.
Doufám, že se vám první díl aspoň trošičku líbil.
2 cast
Kushina netrpělivě přešlapovala před kanceláří Hokageho a čekala na to osudné dále, ale stále se nic nedělo, i když zaťukali už nejmíň třikrát. Špatně to snášela nejen Kushina, která teď pro změnu chodila jako lev v kleci kolem dveří, ale i její teta, která každou chvíli vykládala něco v duchu: „Taková nehoráznost. Jaké to drzé chování. Jak si můžou dovolit nechat nás tady čekat!“ A tak to pokračovalo pořád dokola.
Jediný Hikari si zachoval chladnou hlavu a šel znovu zaťukat, ale tentokrát už nečekal na odpověď a rovnou nakoukl dovnitř.
Za velkým stolem seděl postarší pán a horlivě vypisoval nějaké papíry. Hikari podle oblečení okamžitě poznal Hokageho, ale zdálo se, že on si ho vůbec nevšiml.
Když se Hikari chystal upoutat Hokageho pozornost, prošla kolem něj Tsunade a oslovila svého senseie: „Chtěl jste se mnou mluvit?“ Jakmile to řekla Hikari se raději stáhl.
„Ano, už dorazila návštěva?“ Zeptal se s úsměvem.
„Pokud jsou to ti, co stepují před vaší kanceláří, tak ano.“ Řekla malinko znuděně a otočila se, jen aby zjistila, že dveře jsou zavřené.
„Dobře, je tu něco, co pro mě uděláš.“ Řekl s úsměvem.
Hikari se mezitím naštvaně opřel o zeď a čekal až budu v kanceláři pouze Hokage.
Za necelé tři minuty, vyšla z kanceláře Tsunade a oslovila Hikariho: „Jste ze Země vodních vírů?“
„Ano.“ Odpověděl aniž by se pokoušel o zdvořilost.
„Máte jít dál.“ Řekla stručně a odkráčela splnit Hokageho rozkazy.
Nikdo z nich se nenechal dlouho pobízel a tak byli během chvilky v kanceláři.
Jen o pár minut později dorazil před kancelář Hokageho Minato, který dostal vzkaz, že se má co nejrychleji dostavit. Zrovna, když se chystal zaklepat, ho oslovila Tsunade: „Minato, počkej chvíli“
„Ano?“
„Nemusíš ťukat jen se tam nepozorovaně a hlavně tiše protáhni. Hokage už tam někoho má, ale přál si abych ti to vyřídila, asi se tě ta návštěva nějak týká.“
„Dobře.“ Odpověděl, a aniž by zapochyboval nad pravdivostí těch slov, tiše otevřel dveře, protáhl se neslyšně dovnitř a zase je tiše zavřel.
Minatovi se naskytl komický výjev: Nějaká starší paní hubovala Hokageho a velmi přísně mu připomínala pravidla slušného chování.
Minatovi netrvalo ani minutu, než vyprskl smíchy a přerušil tak přednášku té paní.
Dříve, než stačila začít hubovat i jeho, Hokage promluvil: „Tohle je Uzumaki Kushina, je tu jak jistě už víš.“ A počkal si na přikývnutí, než pokračoval. „Aby svou pouhou přítomností zajistila mír mezi našimi zeměmi.“ Hokage se opět odmlčel, ale tentokrát proto, že ho Minato vůbec neposlouchal a místo toho zíral na tu dívku.
„Minato!“ Zvýšil hlas Hokage, aby si získal zpět jeho pozornost.
„Promiňte, fascinovaly mě její vlasy.“ Prohlásil, hned jakmile se otočil zpět na Sandaimeho.
„A co tě na nich tak zarazilo?“ Zeptala se Kushina a v jejím hlasu byla nepatrná stopa hněvu, který napovídal, že většina lidí její vlasy spíš uráží a kritizuje, než chválí.
„Jejich délka a barva, jsou moc hezké, ale trochu nepraktické na mise a trénink ne?“ Pokusil se jí jak zalichotit tak zjistit to, co ho na nich zajímalo nejvíc, tedy jak s nimi může bojovat?
„Když to umíš aspoň trochu s gumičkou tak ani ne.“ Odpověděla mu už trochu vstřícněji.
„Má hodně dívek u vás vlasy jako ty?“ Zeptal se zvědavě ve snaze navázat rozhovor a dozvědět se o ní a její zemi víc.
„Ne.“ Odpověděla trochu podrážděně.
„Jestli jsem se tě něčím dotkl, tak se velmi omlouvám.“ Řekl už ne tak přirozeně. Minato nebyl zvyklí omlouvat se dívkám, většina z nich by mu odpustila i pokus o vraždu a ještě mi se ho zeptaly, jestli někam nezajdou.
„Hele, vážně tě to zajímá, nebo chceš jen vzbudit dobrý dojem?“
Otázka Minata na malou chvíli zaskočila a Hikariho přinutila tiše se zasmát.
„Zajímá, neznám dívky, které by měly vlasy takové barvy jako ty.“ Odpověděl upřímně.
„Si snad teplý nebo co?“
„Ne!“ Vykřikl téměř zděšeně Minato a to už se Hikari neudržel a začal se smát na celé kolo.
„Minato není teplý, jen se s tebou snaží usmířit a vytvořit co nejlepší vztah, jak se zdá asi ne moc dobrým způsobem, ale dej mu šanci, on se polepší a když ne, tak vás dám do jiného týmu.“ Ujal se slova Hokage a strhl tak pozornost na sebe.
Protože znal Minata už dostatečně dobře, okamžitě poznal jak trapně se cítí, ale i tak se nic nezměnilo na jeho plánech.
„Tohle je Yumiko Hikari, je tu, aby se staral o Kushinino bezpečí, správně?“ Zeptal se pro jistotu.
Jakmile Hikari přikývl, Sandaime pokračoval: „A tohle je Kushinina teta paní Terush, bude se starat o stravu, oblečení a tak podobně, jestli jsem to správně pochopil.“
Kushina trochu odevzdaně přikývla.
Jakmile Sandaime s paní Terush dořešil všechny organizační záležitosti, všichni včetně Minata, který dostal za úkol dovést návštěvu k jejich novému obydlí, opustili kancelář i celou budovu Kage.
Venku se Minato opatrně zeptal: „Je něco, co chcete vzít?“
„V pořádku zavazadla jsou v kočáře a kůň ještě v postroji.“ Odpověděl Hikari pro Minata trochu záhadně, protože v žádném případě nebyl zvyklý na cestování kočárem nebo že by si nemusel nést všechny věci na zádech, ale raději to nechal být, aby nedošlo k dalšímu nepříjemnému rozhovoru.
Minato je přivedl k celkem velkému domku a prohlásil: „Tak to je ono, doufám že vám bude ubytování vyhovovat. Jakékoliv stížnosti hlaste Hokagemu-sama.“
Hikari se duchapřítomně zeptal: „Kdy a kde bude zítra trénink?“
„Jelikož jste měli dlouhou cestu, tak zítra výjimečně v devět hodin a pokud jde o to kde, moc rád ti to osobně ukážu ještě teď, pokud nejsi moc unavený, jinak bych se tu stavil o půl deváté, to by nám na cestu mělo bohatě stačit a ještě si zvládnete prohlédnout kus Konohy.“
„V pořádku, celou cestu jsem seděl na zadku, já to v pohodě zvládnu, nemusíš kvůli nám chodit až sem, Minato.“ Na zlomek sekundy se zarazil, než dodal: „Jmenuješ se tak, že jo?“
Minato jen přikývl a otočil se na ty dvě: „V tom případě vám přeji dobrou noc a uvidíme se až na tréninku.“
Paní Terush jen přikývla a Kushina ji po chvilince obezřetně napodobila.
Minato pokynul rukou do už téměř prázdné ulice a počkal až se Hikari pohne. Jakmile tak udělal, Minato vyrazil vedle něj.
Pomalu procházeli ulicemi a Hikari si je pečlivě prohlížel, aby se ujistil, že najde zítra cestu.
Minato ho po chvíli přerušil slovy: „Hikari, je Kushina vždycky taková?“
„No víš, Kushině se sem moc nechtělo a navíc je docela háklivá na svoje vlasy takže.“ Hikari nedokončil.
„Chápu.“ Řekl Minato a pokračoval: „Už jsem se totiž začínal bát, že má něco proti mně.“
„Neboj. Bylo to jen špatné místo, čas a téma. Zítra už bude normální.“
„Tak to doufám.“ Prohlásil Minato s nadějí v hlase a zastavil se.
Hikari ho napodobil a rozhlédl se po okolí. Byla to travnatá plocha ohraničená stromy se třemi tlustými kůly uprostřed.
„Tohle je naše místo.“ Prohlásil téměř posvátně Minato. „Tady se zítra uvidíme.“
Otočil se na Hikariho a zeptal se dnes na poslední věc: „Trefíš zpátky?“
Jakmile Hikari přikývl, Minato se ztratil mezi stromy.
Poznámky:
Tak a máte tu ode mně už druhý dílek a za Kushinu se omlouvám, že byla na Minata zlá, příště už bude hodnější.