Na úvod
Tohle dílko není moje, ale přeložila jsem to z Fanfiction.net (od holčiny s nickem Wolf´s paradise.. poslední dobou tam dost brouzdám a tohle mě opravdu zaujalo, tak třeba se vám to bude taky někomu líbit. viděla bych to ještě tak na dva díly, uvidíme Smiling
Zima.
Zima bylo jediné slovo, které mi v tu chvíli přicházelo na mysl. Můj mozek postrádal inteligenci potřebnou k vymyšlení nějakého jiného, které by vystihlo počasí, v němž jsem se neochotně plahočila. Neochotně, protože momentálně jsem byla ztracena ve vánici a nikdo nevěděl, kde jsem.
Měla jsem zabalené jen dvě lehké bundy a jedny jouninské kalhoty. Od kdy jsou vánice i v Ohnivé zemi? Lehký sníh? To ano. Dva, až tři centimetry? Jistě. Ale nikdy ne vánice!
Od té doby, co se na Vánoce obvykle nedávají mise typu A, B nebo C, jediné mise, které zbývají, jsou D-Rank. Jsou to jednoduché práce, jako hlídání dětí, něco, co vyžaduje pouze jednu osobu. Vyžádali si mě, abych dohlédla na dva malé ninja chlapce poblíž hranic s Konohou. Ale kdo by si pomyslel, že bude na konci prosince sněžit?
Dejme tomu, že sníh padá v téhle části roku, ale tady, v Listové, nikdy předtím takhle hustě nesněžilo. Běžné to trvá tak kolem třech hodin k ránu, mezitím ale vyjde slunce a sníh roztaje. Ne, že by mi to vadilo. Nejsem ten typ, co by měl sníh nějak extra v oblibě. Jo, je to fajn, tak na pět minut, ale potom je zima (a tím nemyslím mokro, ale prašan a mráz).
Hrdlem se mi znovu rozlehlo lehké zavrčení. Zdá se, že dnes je pro mě, Haruno Sakuru, nejsilnější kunoichi v Konoze, jedním ze smolných dnů… uvízla jsem ve vánici. Normálně se nestává, že bych nedokončila ani tu nejtěžší misi, natož takovou jednoduchou, na kterou jsem byla přiřazená. Všichni se proti mně spikli!
Oklepala jsem se v bundě s myšlenkou, že mi neposkytuje žádné teplo, pouze drží mrazivý sníh od mé pokožky. Sněžení se zhoršovalo a moje bunda byla prosáklá i do poslední nitky. Mé tělesné teplo rozpouštělo sníh, i vlasy jsem měla mokré a spadaly mi do tváře. Nebyla jsem si jistá, jestli mé tělo vůbec vydává nějaké teplo. Cítila jsem se jako, kdyby mě ten chlad celou spolkl.
Hlavu jsem obrátila k obloze, zamrkala jsem, jak mi sněhové vločky uvízly na řasách. Vztekle jsem zavrčela.
„To musí sněžit zrovna dneska? Musí sněžit, když Tsunade je jediná osoba, která ví, kam jsem šla a nikdo… jiný… nemá ani páru?“ Byla jsem naštvaná. Oči se mi pomalinku zalévaly slzami, zaskřípala jsem zubama.
Proč se musím vždycky rozbrečet? Ino nikdy nebrečí. Hinata nikdy nebrečí. Avšak ona zase dost omdlévá. Myslím, že pláč je aspoň o trochu lepší, než-li nonstop omdlévání. Ačkoli v posledních dnech se nezdá, že by Hinata upadala do bezvědomí. Já bych ale z nějakého podivného důvodu pořád brečela.
Možná je to proto, že mě Sasuke nikdy neměl rád. Možná kvůli tomu, že pro mě Naruto neustále něco dělal. Možná proto, jak mě Tsunade málem zabila, předtím, než jsem si uvědomila, že pláč nikam nevede. Pláč, pláč, pláč. Byla jsem takový ubulenec. Dokonce i v osmnácti bych neustále brečela. Brečela jsem, když jsme s Narutem nemohli najít Sasukeho. Potom, když spolu on a Naruto bojovali. Tenkrát jsem brečela kvůli oběma.
Mrazivý závan větru pronikl až do posledního vlákna mého oděvu. Krev mi nyní proudila pomaleji, a ačkoli mě to udržovalo od kompletního zmrznutí, dost to ztěžovalo můj pohyb. Pomalu jsem kráčela dál těžkým sněhem a tělo se mi nepřestávalo divoce třást. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nade mnou visí mocná ruka smrti.
Dost zvláštní, že první věc, co mi prolítla myslí, byl Sasuke. V posledních dnech už jsem o něm moc nepřemýšlela. Vlastně jsem na něho přestala myslet potom, co se mezi ním a Narutem odehrál ten příšerný boj. Byla jsem u toho, i já jsem bojovala, tedy do té doby, než mě Sasuke udeřil chidorim. Nikdy bych si nepomyslela, že by byl Naruto schopný se takhle rozčílit. Díky posledním zbytečkům chakry jsem dokázala zůstat při vědomí a sledovat ten děsivý zápas.
Naruto. Jeho krev byla všude, ale on se nevzdal. Oba se snažili zasáhnout toho druhého smrtícím úderem, avšak ani jeden se nechtěl stáhnout a připustit svou porážku. Nakonec se to dostalo do části, kdy se Naruto a Sasuke ocitli v bezvýchodné situaci. Viděla jsem, jak Naruto couvl a řekl, že s Uchihou už nechce mít nic společného, ale neunikl mi ten malý, bolestný pohled, který vyslal mým směrem. Myslím, že Sasuke byl rád, že se Naruto konečně vzdal, i když si nejsem jistá, jestli vím, proč to udělal.
Můj bývalý týmový kolega pomalu, ale jistě, opouštěl mé myšlenky. Přestal být tím cílem, za kterým jsem šla. Místo něho jsem viděla Naruta, díky tomu, jak silným se stal. Chtěla jsem být taky silná, věděla jsem, jak slabě musím vypadat v porovnání s mým hyper aktivním kamarádem. Neustále se učí nové a nové věci a já cítím, jak se mi tím vzdaluje, stejně jako tenkrát, když proti sobě se Sasukem bojovali na střeše nemocnice.
Ten hloupý blonďáček byl nyní jeden z nejchytřejších a nejsilnějších ninjů, které znám. Byla jsem docela ráda, že se nijak zvlášť nezměnil ani jeho hyperaktivita se nezměnila. Shikamaru je pořád nejchytřejší, ale je líný. Já jsem taky chytrá, ale nejsem dost silná. Naruto je chytrý, když přijde na rychlé analyzování riskantních situací v boji. Občas se nechá unést vlastním vztekem, ale poslední dobou ho dokáže udržet na uzdě.
Zvláštní… že myšlenka na Naruta je jediná věc, jež donutí moje ztuhlé končetiny k pohybu, jež mi brání svalit se vyčerpáním na zem. Ne Sasuke, ne Tsunade, nejsou to ani moje rodiče. Ale Naruto. Ten shinobi jehož srdce je příliš laskavé, než aby se díval, jak se někdo trápí nebo aby někoho zabil. Ani toho, kdo se mu oškliví. Chouji je druhý nejhodnější ninja, kterého znám, ale nemá takovou sílu, kterou vlastní Naruto.
Svaly už mě neposlouchají, ale vím, že jsem se jemně usmála. Ten přihlouplý blonďák umí prosvětlit den každému, i když se o něm říká, že má tolik energie, že to snad nemůže být normální. Dokážu si živě vybavit jeho úsměv, a jak se chvěl nervozitou, když mě zval na rande.
Najednou jsem se přistihla, jak si s tou myšlenkou pohrávám a zůstala jsem stát, jak přibitá. Ne, přece bych si s Narutem nevyšla. Je to můj kamarád, společník… Přátelé takové věci nedělají, ne?
Rozechvělé nohy mě přivedly zpět do reality, potřebuju se hýbat. Donutila jsem je k pohybu. Ale myšlenky si poletovaly někde úplně jinde. Ačkoli jsem měla veškeré lícní svalstvo zmrzlé, zamračila jsem se. Opravdu chci jít s Narutem na schůzku? Byla to děsivá představa, nikdy jsem o to neměla nejmenší zájem a teď, bořím se ve sněhu a myslím na to, že bych s ním možná chtěla strávit příjemný den.
Jsem snad nemocná? Tyhle myšlenky… měly by mě rozzlobit nebo znechutit, ba naopak, cítím takové zvláštní teplo, když přemítám o čase stráveném s ním. A cítím takovou ostrou bolest, když si představím, že krvácí nebo bezmocně leží… nebo dokonce umírá. Co to se mnou je? MUSÍM být nemocná. Jinak si nedokážu vysvětlit, že o Narutovi TAKHLE přemýšlím.
Ale jestli jsem nemocná, neměla bych cítit jen chlad? Proč se mi chvějí prsty při představě doteku jeho kůže a žaludek se mi třese nervozitou z myšlenky na jeho nekonečně modré oči a divoké blonďaté vlasy?
Vyjekla jsem, když se mi nohy sklouzly po kameni ukrytým pod vrstvou sněhu. Čekala jsem, že bude studený, ale když má tvář dopadla na čerstvý prašan, cítila jsem se podivně pohodlně. Bylo to jako… teplo. Věděla jsem, že je to směšný, chtěla jsem pohnout rukama, abych mohla vstát, ale nešlo to. Ležela jsem tam, jako nějaká ledová socha. Nohy se odmítaly pohnout. Sníh začínal nasakovat i do posledního suchého vlákna mého oděvu, ale strach ze smrti, které jsem byla tak blízko, stále nepřicházel. Neuvědomovala jsem si to, protože jsem byla tak promrzlá a blízko podchlazení.
Z nějakého prapodivného důvodu mi zima ochromila mysl, takže jsem nemohla normálně myslet. Už jsem se neklepala. Byla jsem natolik promrzlá, že jsem v daný moment nic necítila a tělesná teplota se dál snižovala.
Náhle na mě dolehla ironie celé téhle situace. Ze všech možných způsobů, jak může shinobi zemřít, mě se to nestane v bitvě. Umřu prostě kvůli jedné vzácné vánici a na nedostatek vhodného oblečení. Nesnáším se za to. Doufala jsem, že zemřu vznešeně, ale zima už ovládla rozum a vyčerpané tělo. Stěží jsem se usmála, jak se mi zavíraly oči, příliš těžké, abych je donutila znovu otevřít.
Smrti jsem se nebála. Slyšela jsem, že při umírání se vám před očima promítne celý život. A opravdu se mi zjevil před očima, ale bylo to jen spaní v útulné, teplé posteli. Objevily se přede mnou ty azurově modré oči, rozcuchané blond vlasy i tři drobné vousky.
Srandovní… Už asi nemám všech pět pohromadě. Co by tu dělal….? Podivila jsem se. Ale dál jsem se nedostala. Zahalila mě hustá mlha, teplota klesla ještě níž a já omdlela.
těšte se na další díl